HISTORIE /  MANICS /  AUDIO /  VIDEO /  TEXTY /  ROZHOVORY /  PRAHA 11.11.2002 /  GALERIE /  CD & DVD OBALY
	^ODKAZY^		-   Manics na MTV2    -   Poslední rozhovor s Richeym    -   Simon Price - Everything  (kniha o Manic Street Preachers)    -   James Dean Bradfield - interview 17.8.2002    -   James Dean Bradfield - interview v Praze 12.11.2002 MANICS NA MTV2 [[ MTV2 / alternative music, léto 2001, večer s Manic Street Preachers - James Dean Bradfield komentuje své oblíbené písničky a Nicky Wire varuje diváky, že to bude dávka staromódní muziky, neboť v těchto jeho a Jamesově oblíbených klipech nenajdou žádná tetování, žádný piercing, jaký je na tomto kanálu obvykle k vidění… ]] The Clash - "London Calling" Pamatuju si, jak jsme si ji všichni – já, Nick, Richey i Sean pořád dokola pouštěli, když jsme byli mladší. A to jediné, co jsme doopravdy chtěli, bylo koupit si ty samé hadry, jako v tomhle klipu mají Clash. Dokonce jsem si něco podobného fakt koupil a vypadal jsem v tom spíš jako někdo, kdo se právě vrátil z druhé světové, jako někdo, kdo prošel demobilizací nebo tak něco. Nebyl jsem ani trochu ohromující. Ale tenhle klip mám moc rád, je takový divoký a pochmurný zároveň, trochu ujetý, jako by se snažili vyvolat zdání poapokalipsy, ale připadá mi, že to celkem funguje a že vypadají jako gangsteři z padesátých let. Moc dobře si pamatuju, jak úžasní Clash byli, mluvilo se o nich jako o punkové kapele, ale oni vypadali, jako by zatuhli v padesátých letech. A tak mi došlo, jak skvělí jsou, protože uměli přemostit cokoli. Echo and the Bunnymen - "Seven Seas" Echo and the Bunnymen byli první kapelou, kterou jsem viděl hrát naživo. Já, Sean a Richey jsme se na ně vypravili do Bristolu, když byli na turné s deskou "Ocean Rain". Takže Echo and the Bunnymen, mám na ně prostě spoustu vzpomínek, sakra vzpomínek! A tuhle písničku miluju, je prostě nádherná. Zní lehce naivně, ale je nádherná. Nevím, jestli si to pamatuju dobře, ale mám dojem, že Ian McCulloch se v tomhle klipu chová trochu rozpustile. Ale vypadá fakt dost dobře. Podle mého jsou Ian McCulloch a Nicky Wire jediní dva na rockové scéně, kterým se daří úspěšně si pohrávat s androgynií. PJ Harvey - "Good Fortune" Podle mě tady vypadá naprosto úchvatně. Její hlas je jeden z mých absolutně nejoblíbenějších, moc se mi zamlouvá způsob, jakým dovede zpívat. Někdy je prostě monotonní a pak to dokáže jen tak rozjet naplno, její hlas mám hodně rád. A v tomhle klipu je sakra přitažlivá, vypadá tady jako dokonalá newyorská "poběhlice" na úrovni. Super Furry Animals – "God! Show me magic" Bez Jamesova komentáře. Hasker Du - "Could it be the one" Ti pro nás byli velkou kapelou, když jsme byli mladší. Já, Sean, Nick i Richey jsme je vážně milovali. Tenhle klip jsem nikdy předtím neviděl, takže mě samotného zajímá, jaký bude. Náš původní basák se jmenoval Flicker, poslouchal hard core punk a měl černý číro a pamatuju se, že když byl jednou na cestě na koncert Husker Du do jednoho klubu v Newportu, tam mu Sean rozcuchal vlasy a to číro mu úplně rozhodil. No a to byl počátek konce, Flicker chtěl z naší kapely odejít, protože Sean mu neustále sahal na vlasy, a ničil mu tak účes. Když doopravdy odešel, tak Nicky přešel z kytary na basu. Takže mně Hasker Du vždycky připomenou Flickera, toho největšího a nejvěrnějšího punkáče, který se rozhodl od nás odejít dřív, než jsme se stali skupinou spolčenou s ďáblem, jakou jsme nyní. St Etienne - "Nothing can stop us now" Připomíná mi vydání našeho prvního indie singlu Motown Junk, protože to vše vydalo Heavenly Records a je to zhruba ve stejné době. Nothing can stop us now patří taky pod Heavenly Records a vzpomínám si, jak jsem si říkal, že Heavenly je jedním z nejlepších nahrávacích firem, jelikož bylo… očividně výborné – St Etienne, Flowered Up a dokonce i East Village a já si jen říkal páni, to je ale společnost lidí, ve které jsme se ocitli, prostě ta nejlepší. A tahle deska nemá chybu, je naprosto dokonalá. Víte mám pocit, že kdyby tahle písnička vyšla teď, byla by to ohromná letní hitovka. Samozřejmě že vyšla tak před deseti lety, ale vždycky vás dostane a je zločin, že se nikdy nestala hitem. Je to zkrátka pořádná porce geniality. The Smiths – "This Charming Man" Tohle je moje nejoblíbenější písničky od the Smiths, je naprosto dokonalá. Text, hudba, prostě všechno… a způsob, jakým tady hraje Johnny Marr na kytaru mě vždy dostane. A zároveň je to jedna z prvních písniček, kterou jsem se naučil hrát na kytaru já sám. Naučil jsem se ji úplně celou od začátku do konce a pamatuju se, jak si lidi po městě povídali – to mi bylo tak patnáct, šestnáct – a oni si povídali: „James Bradfield dovede zahrát "This Charming Man" notu po notě a na všechny to dělalo fakt dojem. Trochu jsem se předváděl a taky jsem si připadal jako ten nejlepší kytarista v Pontllanfraith a v mém městě jsem byl prostě králem. A tohle všechno se mi při té písničce vrací. Sorry, uznávám, že je to trochu egoistické. Zkrátka podívejte se na the Smiths a Johnnyho Marra, který vypadá jako nejbáječnější chlápek, co kdy žil. Siouxsie and the Banshees - "Dear Prudence" Mám několik důvodů, abych si vybral tuhle skladbu. Hlavně si myslím, že Siouxsie to tu moc sluší. Bylo mi asi tak patnáct, když se tohle video natočilo a když jsem se na něho díval, jen jsem si říkal: "O bože, ta je tááák nádherná". A pak jsem se díky tomuhle videu snažil balit holky, co vypadaly goticky. U tohohle byl producentem Mike Hedges, který pro nás dělal Everything must go a This is my truth, my si ho vybrali i kvůli takovýmhle deskám, které měl za sebou. Dokáže totiž vykouzlit úžasný zvuk a jeho práce s orchestrem je znamenitá, neváhá použít cokoli, aby dosáhl dobrého zvuku. Takže tohle je písníčka, předělávka Beatles – Dear Prudence a i s ní mám spojeno hodně vzpomínek. ^hlavní menu^ POSLEDNÍ ROZHOVOR S RICHEYM [[  23. ledna 1995 mluvil s Richiem v jeho bytě v Cardiffu japonský novinář Midori Tsukaghosi. Rozhovor byl dělán pro japonský magazín Music Life a vzniklo během něho i několik fotografií. O devět dní později Richey zmizel. Tohle je přepis jejich konverzace, přeložené z japonštiny do angličtiny a následně do češtiny.  ]] Proč sis oholil hlavu? Můj starý účes mě už nudil, rozčiloval mě.Když nemůžu spát, mívám destruktivní myšlenky, a musím pak udělat něco, abych se jich zbavil. Nemohl jsem spát a jediné, na co jsem myslel, bylo, že si ostříhám vlasy. A tak jsem to udělal. Ty sám? Jo, ještě nikdy jsem tak krátký sestřih neměl (smích). Ale nestežuju si. Teď už spát můžu. Udělal bych cokoli, aby se mi podařilo usnout. Ostříhal jsem se před dvěma týdny a podívej, jak moc to za tu dobu vyrostlo (smích). Oholit si hlavu - to v Japonsku mnoho značí... (pozn. narážka na oholení si hlavy jako součásti sebevražedného rituálu) No, pro mě to taky nebyla žádná maličkost. Víš, jsem hodně marnivý a svůj účes jsem si zamiloval. Ale nakonec jsem si řekl, že bych se měl od takovýhle věcí oprostit. Taky jsem vyhodil spoustu sešitů, hodil jsem je prostě do řeky (pozn. později zpochybněno Nickym Wirem). Byly plné nápadů a poznámek ohledně textů. Od Vánoc jsem napsal hromadu věcí, ale když jsem si je znovu pročítal, uvědomil jsem si, že takových 80% nestálo za nic. Někteří lidé si schovávají všechno, co napíšou, ale pokud to není dobré, tak by přece neměli. A navíc, jak vidíš, tenhle byt není dost velký na to, abych si schovával úplně všechno. Takže jsem jednu celou noc vše procházel a vyhazoval to, co se mi nelíbilo. To zní celkem dramaticky. To ano! Jsem králem dramatu. (smích) Nevadilo by ti, kdybychom teď mluvili o loňském létě, kdy jsi se dostal do nemocnice... Trochu jsem se ztratil. A tak jsem šel tam, abych vyšel a vrátil se do reality. Zranil jsi se... Ano a taky jsem dost pil... Myslel jsem si, že jsem silný a mé tělo i duše to všechno snesou, ale mýlil jsem se. Byl jsem slabý. Nakonec jsem zjistil, že jsem fyzicky tak na dně, že ani nevstanu z postele a nevěděl jsem proč. Pro mě je vůbec důležité, abych věcem rozuměl. Jako to minulé léto, jen jsem tak seděl a přemýšlel pořád dokola o úplných prkotinách. Jenže ono se takhle žít nedá. Uvízneš prostě v jednom bodě. Předtím jsem žil úplně sám, s nikým jsem se nebavil. Neměl jsem ani telefon. Někdy je prostě důležité udělat si jasno. Přesně. Jenže to je někdy tak, že píšu nepřetržitě několik dní a nic kloudného z toho nevzejde. Pak se začínám hrozně bát, že už třeba ani nebudu schopný napsat něco lepšího. A tak je mi ze sebe fakt zle. Někdy se mám vážně plný zuby, ani nevím, co za tím konkrétně stojí, zkrátka to tak musím brát. Je to pro tebe těžké? Ani ne. Nikdy ničeho nelituju. Lítost je bezvýznamná. Včerejšek ani zítřek stejně nepředěláš. Můžeš změnit leda současnost. Snažím se říkat si: ‘dnes je dnes a udělám, co udělat mohu’. Vypadá to, že máš přesnou představu o tom, co chceš dělat. Ale vloni v létě jsi nějak sešel z cesty. Od loňského léta jsem neměl ani kapku alkoholu. Do té doby, hlavně po vystudování univerzity, jsem pil celkem dost. Ani jsem pořádně nejedl, protože jsem se díky své marnivosti děsil představy pivního pupku. Nechtěl jsem ztloustnout. Takže jsem pořád pil a celou tu dobu mi bylo mizerně. Mohl jsem tak akorát číst, ale nezvládl jsem si ani uklidit byt, vyčistit vanu, dívat se na film... Byl jsi frustrován? Hodně moc. Ničil jsem se, to bylo to jediné, co jsem dělal. Ale myslím si, že nejhorší bylo, že jsem se snažil být normální, proto jsem taky skončil v nemocnici. Teď se ráno probudím a vím přesně, co chci dělat. Chci psát, a tak i sám se sebou vycházím líp. Bylo by hodně snadné jen tak psát a kdyby mě nezajímal obsah a sdílnost, mohl bych klidně naškrábat nějaké blbosti. Víš, aby se to rýmovalo a aby to měl James lehčí při zpívání. Jenže já si vážím psaní textů a považuji se, za dobrého básníka, hodně na sobě pracuju. Psaní textů je umění a já se doopravdy snažím. Hodně mi to dává a rozhodně nechci tuhle část mého já ztratit. Ale víš, moc mi schází můj pes Snoopy. Zemřel před dvěma týdny, proto jsem si oholil hlavu... Bylo mu 17 roků. Měl jsem ho už od malička. (dívá se jinam a vypadá zdrceně ) Když jsi byl v nemocnici, James tě skoro každý den navštěvoval. Jak je vidět, máš přátele, kterým na tobě doopravdy záleží. Pomáhá to nějak? Nebo jsi se cítil ještě víc pod tlakem? Vůbec jsem se necítil pod tlakem. Skoro každý má někoho, kdo projevuje opravdovou starost, jenže... (dlouhá pauza)... nemůžeš nikoho přinutit, aby udělal to, co ty chceš. Můžeš třeba říct: „prosím udělej tohle, prosím udělej tamto“ , ale stejně nemůžeš nikoho přinutit, aby to opravdu udělal. Těm, co jsou psychicky na dně, se obvykle říká: „tolik lidí tě má tak rádo“. Ale když oni nemají rádi sami sebe, tak absolutně nic nepostřehnou. Nezajímá je, jak o nich lidé smýšlí. Když sám sebe nenávidíš, tak mohou lidé říkat cokoli a tobě to nebude dávat smysl - „proč mě mají rádi? proč se o mě tak starají?“. Když tobě samotnému je z tebe nanic. Změnilo tě to nějak včetně pobytu v nemocnici? Necítím se zas tak jiný. Jen jsem si uvědomil, že mám víc času. Protože můj životní styl je teď mnohem zdravější. Přestal jsem s pitím a tak vůbec. Nyní si mohu využívat celého dne. Předtím jsem začal pít, hned jak jsem se probudil, takže i ten den byl kratší. Někteří sice tvrdí, že ty nejlepší práce pocházejí z pera alkoholiků a feťáků, ale to je nesmysl. Čím víc jsi závislý, tím méně času máš na psaní. Z dohledu se ti ztrácí všechny motivace i cíle. Tak jsem promrhal celé dny. Probudil jsem se a cítil jsem se tak zle, že jsem nemohl nic dělat.Takhle jsem ztrácel den za dnem. Jsi extrémně citlivý. Mají s tebou lidi z hudebního průmyslu hodně společného? Ne, nemají, hodně z nich je bezcitných. Lidem pracujícím pro nahrávací společnosti o kapely vůbec nejde. Já například uznávám Mishimu. (Yukio Mishima, kvazi-fašista a masochistický japonský spisovatel, který věřil v návrat tradice Bushido. V roce 1970 spáchal rituální sebevraždu po neúspěšném pokusu o token coup.) Ten projevoval ve svých dílech citlivost, která se snoubila s jeho životem. Jeho práce jsou tak nádherné! Plné laskavosti a překrásné hudby. A také zapracoval na svém těle – vybudoval si velmi silnou tělesnou schránku. Byl neuvěřitelně citlivý. Něco takového má v sobě víc lidí - třeba Morrisey. Myslím si, že pokud je člověk takový, nemusí se to vždy odrážet ve způsobu jeho chování. Souhlasím, že Morrisey projevil dávku citlivosti u textů prvních dvou alb, ale ne teď - všichni říkají:“Oh, ten je ale vnímavý!“ Ale já s tím tak úplně nesouhlasím. Viděl jsi ho naživo? Chová se jako blázen! Být citlivý neznamená být nesmělý. Většina britských indie kapel jen tak stojí na pódiu, dívá se do země a říká si:“Podívej se na mě, jsem tak citlivý!“ Ale to je přece jenom přetvářka. Jsi rád takhle sám? Ano, jsem. Samozřejmě že ano. Rád bych měl s někým vážný vztah. Jenže když vezmu v potaz, co bych já očekával a co je očekáváno ode mě, zdá se mi to velmi těžké. Mám pocit, že by se mnou nikdo nechtěl žít. Připadá mi hloupý ti to takhle říct, ale je to pravda (smích). Tohle si vážně myslíš? Když někoho skutečně miluješ, jsi zároveň chycen žárlivostí do pasti. Není to žádná sranda. A já nikdy nechtěl milovat někoho neupřímně - a nemyslím teď jenom sexuální nevěru, ale i intelektuální a duševní. Tak například, můžete se dívat na televizi s někým, koho máte rádi a zaujme vás tam někdo přitažlivý. Vždyť by to byla nevěra začít snít o té postavě z televize. Většina lidí je v tomhle ohledu vyspělejší než jsem já. Já si s tím zatím nevím moc rady. Kdyby moje přítelkyně prohlásila:“River Phoenix vypadá na tom plakátu božsky!“, řekl bych jí:“Měj se.“ Kdybychom šli spolu po ulici a ona by si v duchu řekla:“Páni, ten ale je!“, pak bych se sakra divil, proč je v tu chvíli zrovna se mnou. Ne, vážně, kdybych se zamiloval, musela by ta žena být přitažlivější než Betty Davis, víc než kdokoli jiný. A já bych ze zdi strhal úplně všechny plakáty. Kdy naposledy jsi s někým chodil? Zatím jsem s nikým nevydržel dlouho.Ten nejdelší vztah, a to jsem byl mladší, trval asi čtyři dny. Od té doby, co jsem v kapele, se scházím jenom s jednou dívkou. Mohu s ní mluvit otevřeně a úplně o všem. A to něco znamená. Ale nikdy jsem jí neřekl, že ji miluju. Znám ji už léta, ale pusu jsem jí dal tak jednou... jednou, dvakrát. Toť vše. Jak to mám vysvětlit? Když někoho miluju, připadám si tak nějak chycený v pasti. Dokážeš si představit, že bys někdy měl opravdu vážnou známost na delší dobu? Vztah v mém věku znamená dávat, aniž byste čekali, že dostanete něco zpět. A to není láska. Na tvém odznaku je napsáno:"Schází mi mé panictví". Opravdu? Rozhodně! To byla taky jediná chvíle, kdy jsem uposlechl něčí rady, jak mám žít svůj vlastní život. S nikým jsem nic neměl až do 21. Nikdy jsem zkrátka nepotkal tu pravou a věděl jsem, že to nebude zas tak úžasná událost, jak všichni tvrdí. Tak zkušenost to byla. Ale věřím, že zkušenosti a život se rozcházejí. Zkrátka seznámil jsem se s jednou dívčinou a udělali jsem to. Druhý den ráno jsem zjistil, že jsem stále tím samým člověkem, jakým jsem býval. Nebylo to znovuzrození, o kterém všichni mluví. Tak takhle to bylo poprvé. Na prstech máš napsáno ‘láska’. To je tvé nové heslo? (smích) Ale ne, to není heslo. Na prsty si takhle píšu každý den. Většinou "láska". Nikdy ne "nenávist". Protože já nikoho nenávidím. Záporný vztah mám spíš sám k sobě než k jiným lidem.Nechci zbytečně plýtvat časem. I když mám s některými lidmi pár ošklivých zkušeností, dovedu jim odpouštět. Jen si řeknu:“jděte někam“ a tím to hasne. Je něco, čeho se bojíš? Třeba Boha? Spíš mě udivují lidi, kteří se bojí nastoupit do letadla nebo si sednout do auta. A když na koncertě přiletí něco na pódium, směju se tomu. Jako bych si říkal:“Čeho se asi tak bojíte?“ Pokud se mi někdo strefí do obličeje, není to ještě konec světa. Nebojím se ničeho konkrétního. Ale určitě bych se nikdy neuchýlil k násilí. Jsem spíš vždycky na straně napadené osoby. Domnívám se, že takhle ze strachu vznikl i rasismus. Lidé se snaží ukázat, jak moc mají navrch. A ono to tak vůbec není. Slabí jsme všichni. Kde se právě teď nacházejí Manic Street Preachers? Kapele to jde čím dál tím líp. I texty se zlepšují. Naučil jsem se hlavně lépe vyjadřovat. Je mi sice celkem jedno, jestli jsou mé texty přijatelnější než dřív, ale tak trochu doufám, že jsou. I když i některé texty na Holy Bible jsou více než jasné. Nemyslím si, že by se změnilo to, co říkám, ale možná to říkám trochu jinak. [[ Otištěno v květnovém čísle časopisu Select Magazine 1995. 9 dní po tomto rozhovoru Richie James Edwards zmizel. Pokud se neobjeví do února 2002, bude podle britských zákonů oficiálně prohlášen za mrtvého. ]] ^hlavní menu^ SIMON PRICE – EVERYTHING (a book about Manic Street Preachers) 9. KAPITOLA: FROM DESPAIR… „Čím starší jsi, tím je život mizernější. Všichni lidi, se kterými jsi vyrůstal, umírají, tvoji rodiče zemřou, tvůj pes umře a tvoje energie se vyčerpává.“ - RICHEY V JEDNOM ROZHOVORU NA MTV Ve středu 1.února 1995 v sedm hodin ráno vyjel z parkoviště u hotelu Embassy stříbrný Vauxhall Cavalier. Na Bayswater Road zahnul doprava a po Westway se blížil k dálnici M4, profrčel západními čtvrtěmi a dostal se pryč z Londýna. Míjel dopravní zácpu v opačném směru způsobenou těmi, kteří do hlavního města dojíždějí do práce. Během tří hodin by se řidič, Richey James Edwards, dostal za most přes řeku Severn - Severn Bridge a byl zpátky ve svém bytě u Cardiffského zálivu. Alespoň tohle víme. Alespoň tohle je jisté. Celá čtveřice strávila poklidné a příjemné Vánoce doma v Blackwoodu. Vídali se častokrát, předali si dárky a jako za starých časů sledovali dohromady video (také jeden jejich vlastní koncert z Clapham Grandu). Bylo to vysloveně blažené období klidu, zejména po nevydařeném roce 1994 plném děsu. Když se časopis Select zeptal Jamese, jak by tento rok popsal třemi slovy, bez váhání odpověděl „nic než sračky“. A pak jednoho dne Richey opět sklouzl k sebezničujícím sklonům. Požádal o misku a celkem nápadně do ní začal lámat dvě tyčinky čokolády. „Mezi námi, dělali bychom si z toho prču,“ řekl James později časopisu NME, „a on by si ji sám ze sebe dělal taky. Bylo to celkem drsné, ale nikdo si na nic nehrál. Mám tím na mysli, že kdyby vzniknul nějakej mizernej film natočenej na základě Richeyho života, tahle scéna by vypadala asi takhle (nasadil melodramatický americký přízvuk): „Čéče, co se to s tebou doprčic děje!“ Alespoň nepil, částečně proto psal sice hodně ale trochu nesouvisle. Po pauze přes svátky předal Nickymu složku s asi šedesáti texty, ten však poznamenal, že mu je ani dávat nemusel. Ofotil je a předal hudební složce skupiny v zastoupení Seana Moora. Sean podotýká. „Byly pěkně těžkopádné. Abych byl upřímný, moc se toho použít nedalo. Většinou se jednalo o neucelené fragmenty.“ Podle Nickyho nebylo ani moc vhodné použít je pro rockové texty. „Texty v té poslední složce, kterou nám dal, byly spíše básničkami. Hodně deklamování a tak.“ Nic z toho pak už zhudebněno nebylo. Na začátku ledna 1995 se Manics zavřeli do studia House in the Woods v Surrey, kde nahrávali už v lednu 1993. Zároveň pracovali na písničce pro připravovaný soudtrack k filmu Judge Dredd. Předvedli několik zatím nepropracovaných skladeb, mezi nimi i akustickou verzi Elvis Impersonator: Blackpool Pier a Kevin Carter. Následné čtvrté album mělo být mnohem melodičtější a optimističtější než The Holy Bible. Richey se zdál být zase ve formě. Nicky pronesl, že „už zase vypadal spíš jako Iggy/Keith Richards než Ian Curtis“. Richeyho stav mysli i psaní se zlepšilo. Také James projevoval zájem: „Z Richeyho se kvůli podstoupené léčbě stal tak trochu Peter Gabriel a já nechtěl, aby se naše texty zvrhly v psychokecy. Ale on se držel svého vnitřního hlasu a to si zasloužilo obdiv.“ Když čtveřice opustila studio House in the Woods, Richey daroval ostatním malé dárečky. Nickymu dal výtisk Daily Telegraph a Marsku, Jamesovi cédéčko a pro Seana měl blíže neurčený dárek. A přinesl také texty. Ze Surrey odjel Nick se svojí ženou Rachel na jednu z téměř pravidelných dovolených do Barcelony. Když se vrátil, James mu oznámil děsivou novinu: Richey zmizel. Jeho matka předpokládala, že je s kapelou v Londýně, zatímco kapela si myslela, že je s matkou v Blackwoodu. Nebyl ovšem ani tam, ani tam. Pro tentokrát bylo jeho zmizení falešným poplachem, Richey se hned následujícího dne objevil. Když se Richeyho jednou kdosi otázal na jeho majetek, kterého si nejvíce cení, odpověděl: „Můj pes“. 14. ledna 1995 tento poklad přestal žít. Snoopy, jeho miláček od dětství, se dožil úctyhodných sedmnácti let. Později toho dne jela s Richeym jeho sestra Rachel do místního zahradnictví vybrat strom, který by připomínal památku Snoopyho. Rachel byla překvapena i pobavena radikální změnou Richeyho vzhledu. „Pamatuju se, že byla tenkrát strašná zima,“ řekla pro Mirror. „Richard si úplně ostříhal vlasy a aby se zahřál měl na hlavě kulicha. Pak si ho sundal a dal ho mně, aby mi nebyla zima. Vypadali jsem oba dost směšně, já v té čepici a on bez vlasů...“ Když se sourozenci vrátili zpátky domů, aby strom zasadili, všimla si, že se její bratr chová podivně. „Když se tak na to dívám zpětně, stalo se pár divných věcí. Richard měl toho dne s sebou foťák a vyfotil si mámu i tátu a to bylo zvláštní, protože něco takového nikdy předtím neudělal. A když jsem pak já opouštěla dům rodičů, prohlídl si mě od hlavy k patě. Zeptala jsem se ho, co se děje a jestli snad nemám něco s páskem nebo tak. On na to neřekl vůbec nic. Ale teď si tak uvědomuju - asi věděl, že mě vidí naposled, což by znamenalo, že měl vše dopředu promyšlené.“ To bylo naposledy, co ho Edwardovi viděli. "Vše je marnost" – KNIHA KAZATEL Hned zkraje roku 95 Manici zrušili turné po Japonsku a to z důvodů, které byly mlhavě označeny za „pracovní záležitosti“. Přesto se rozhodl jeden zvláště oddaný novinář, Midori Tsukagoshi z časopisu Music Life, napsat článek o Manics za každou cenu. Z Tokia přiletěl do Cardiffu a 23. února udělal, jak se nakonec ukázalo, úplně poslední rozhovor s Richeym. Fotografie, které text v Music Life doplňovaly, byly šokující. Richey vypadal jako vězeň z Osvětimi. Kratinký sestřih, vyhublá postava a pruhované pyžamo, ve kterém bloumal celý den po bytě. Zřejmě náhodně měl stejné černé semišové tenisky Converse, které měl na nohou Kurt Cobain, když ho našli mrtvého. (Richey si dokonce pouštěl v autě In Utero od Nirvany, když vyzvedl Tsukaghosiho z hlavního nádraží v Cardiffu.) I zařízení jeho bytu působilo podivně. Pokojové rostliny a sedací souprava od Laury Ashley vzbuzovaly dojem, že ho vybavil někdo jiný. Vypadal spíš jako součást kampaně realitky a ne hřejivý domov. Z rozhovoru s Tsukaghosim vyplynulo, že Richey má před sebou jasný cíl: „Když se ráno probudím, vím přesně, co chci dělat. Psát čím dál lepší věci. Chtěl bych vyjadřovat lépe své vnitřní pocity.“ Hlavní body tohoto rozhovoru byly již nesčíslněkrát probírány, tvoří je zejména dva dramatické činy jako součást Edwardsova sebeočistce. Předně prohlásil, že vyhodil spoustu svých poznámek do nedaleké řeky. „Zbavil jsem se mnoha sešitů. Utopil jsem je ve vodě. Měl jsem tam spoustu nápadů na písničky. Od Vánoc jsem totiž napsal hodně věcí, ale když jsem je znovu pročítal, asi tak u 80% jsem si vůbec nepomyslel: „páni, to je něco“.“ Nicky Wire však Richeyho podezřívá, že si to vyfantazíroval. „Nikdy nic nehodil do řeky. Zkrátka to není pravda. Nikdy se nekonal žádný rituál pálení textů nebo něco takového. Prostě to byly jenom pověry.“ A pokud něco takového přeci jen udělal, neproběhlo to zřejmě tak dramaticky, jak by se mohlo zdát. „Jsem ten typ, co si vše zapisuje,“ vysvětloval Richey Tsukaghosimu, „a kdybych si měl všechno schovávat, neměl bych to už kam dávat.“ Co víc, později si dokonce protiřečil, když řekl, že ty poznámky vyhodil do smetí a ne do řeky Taff. A pak je tu ta záležitost s jeho holou hlavou. Nejprve prohlásil, že už mu při spaní lezla na nervy ofina, takže si jedné noci vzal na pomoc žiletku („udělal bych cokoli, jen abych mohl usnout“). Pak ale také řekl, že to souviselo se smrtí jeho psa Snoopyho (podle psychologů je oholení si hlavy často projevem žalu). „Asi je vám jasné, že to pro mě nebyla žádná maličkost,“ přiznával Richey. „Mám tím na mysli svoji marnivost. Můj účes se mi fakt líbil. Posledních šest měsíců jsem si nechával vlasy vyrůst, česal jsem je na pěšinku a obarvoval na červeno a byl jsem hodně spokojený. Opravdu mi na tom záleželo. Ale pak jsem měl jednoho dne potřebu zbavit se takovýhle věcí.“ Jak to bylo ve skutečnosti? Teorie o Snoopym není zas tak nepřijatelná. Smrt zvířete -miláčka se sice může zdát celkem triviální událostí, ale může také být tou poslední kapkou. „On toho psa opravdu miloval,“ potvrzuje Nicky Wire. „To byla taková záležitost uvnitř Manics. Každý z nás měl psa (Lucy, Dixie, Suki a Snoopy) a navzájem jsme se s nimi mazlili. A oni všichni zemřeli.“ Pokud je tedy tato teorie pravdivá, musel by si Richey oholit hlavu v době, kdy se dozvěděl o Snoopyho úmrtí, to jest ještě před tím, než jel s Rachel do zahradnictví. A pak tu máme tvrzení, že posedlost stříhání vlasů běžně předznamenává sebevraždu. Dva Richeyho idoly byly jasnými příklady: Yukio Mishima si oholil hlavu těsně předtím, než se rituálně ubodal k smrti, stejně tak Ian Curtis, který byl nalezen oběšený. Přesto zůstává Rachel Edwards skeptická: „Bylo naděláno dost řečí o tom, že se Richard ostříhal, aby se prý podobal Ianu Curtisovi... jenže Richard měnil účes neustále. To už k němu tak nějak patřilo.“ Pravdou může být i to, že skinheadský vzhled byl prostě posledním Richeyho zástřihem (a to by mohlo být podpořeno faktem, že na levé straně byl patrný čistý zásek). Podle jedné zasvěcené osoby, se Richey původně snažil o vytvoření nového stylu, ale vypadal tak žalostně, že musel zajít k holičovi a nechat si to ostříhat úplně. "Chci odsud..." - little1 BLACK FLOWERES THAT GROW IN THE SKY A tak jediné, co můžeme udělat, je vzít v potaz všechna fakta a utvořit si vlastní názor. Počínaje 29. lednem se Manics zase jednou ocitli ve studiu House in the Woods na několikadenní zkoušení. Připravovali se zrovna na turné po Americe, jejich první za celé tři roky. Když si to Nicky vybavuje zpětně, zdá se, že určité drobnosti neseděly. V této době mu Richey bez ustání volal, často jenom pod záminkou že se chce ujistit o smluvené době zkoušení. „Zavolal mi třeba pozdě v noci a vykládal dvě hodiny o filmu Apocalypse Now nebo o Naked, snažil se na něco přijít a prostě mu to nešlo.“ Podle Wirea byl Richey nesnesitelně frustrovaný tím, že nebyl schopen se vyjadřovat. Ostatní si ničeho zvláštního nevšimli. Ředitel Epic Rob Stinger - ze Sony měl s Manics asi nejtěsnější vztahy - v House in the Woods Richeyho viděl. „Byl na tom fakt dobře. Zrovna zkoušeli a vše klapalo. Udělali šest nových písniček a dvě z nich byly Richeyho.“ Richey Stringerovi pověděl, že se do Ameriky moc těší. 31. ledna zkoušení skončilo. Nicky a Sean jeli zpátky do Blackwoodu a Bristolu. Zatímco James a Richey odjeli do hotelu Embassy na Bayswater Road v západním Londýně (pravidelná zastávka Manics od dob Generation Terrorists), odkud měli vyrazit do Ameriky. Měli tam spolu jet na menší asi týdenní promo-turné ohledně The Holy Bible před tamními nadcházejícími koncerty. Než se v hotelu ubytovali, James pustil Richeymu v autě demo nahrávku písničky, na které spolu pracovali - little1 black flowers that grow in the sky (křehkou akustickou lamentaci nad uvězněnými zvířaty v ZOO s děsivým refrénem: „Chci odsud...“). Richey si ji zamiloval. Pánové Bradfield a Edwards dostali pokoje vedle sebe. Dali si půl hodiny na osvěžení, poté James zašel za Richeym, ten byl ovšem ve vaně. James tedy navrhl, že se sejdou za další půl hodinu a mohou vyrazit třeba na Queensway, nedaleké obchodní centrum. Richey uvažoval o návštěvě kina Whiteley, s čímž James souhlasil. Když se James pro Richeyho vrátil, zhruba kolem půl deváté večer, Richey si to rozmyslel a řekl, že by radši zůstal a že Jamesovi ráno zavolá. James tedy zašel s jedním přítelem na skleničku a do postele se dostal asi kolem půl dvanácté. Richey mezitím zavolal mamince a řekl jí, že se do Ameriky až zas tak netěší. V určenou hodinu do hotelové haly Richey nepřišel, měl odjet společně s Jamesem na letiště. To se Richeymu moc nepodobalo, vždy si zakládal na profesionálním přístupu. Ještě nikdy neprošvihl let, ani nezmeškal schůzku. Když nezvedal telefon a neozýval se ani na klepání, požádal Bradfield hotelovou službu , aby pokoj číslo 516 odemkla. Ale Richey nebyl k nalezení. Jeho pokoj byl úplně prázdný kromě podivně vypadajícího balíčku na stole, který byl zabalen jako dárek k narozeninám, popsán citáty, polepen kolážemi a obrázky včetně Bugse Bunnyho a fotografie nějakého podivného domu v germánském stylu. Uvnitř byly různé knížky a také videokazety s Equus a Naked. Balíček byl adresován Richeyho něco jako přítelkyni Jo, s prostým vzkazem: „Miluji tě“. Od té doby Nicky a James zkoumali krabici i její obsah do zešílení. „Tak třeba jsme se podívali na fotku toho domu,“ říká Nicky, „a už to jelo: ‚Tam teďka je? Vypadá to jako blázinec v Bavarii. Možná je tam.’ A navrchu byl zase Bugs Bunny, takže jsem si říkal, že by třeba mohl být v Disneylandu (pozn. autora: nepravděpodobné - Bugs Bunny je postavičkou Warner Bros).“ Na pokoji 516 zůstalo také jedno balení Prozacu, sbalené toaletní potřeby a připravené kufry plné oblečení. "Zapomnětlivost je výsadou. Má svou daň." - BIOGRAFIE MANICS, zhruba 1993 Příští ráno v deset hodin nahlásil Martin Hall Richeyho zmizení londýnské policii na Harrow Road, která poté rozeslala jeho popis po celé zemi. Zároveň si Manics najali soukromého detektiva, který se měl snažit Richeyho vypátrat. Policie v doprovodu pana Edwardse a Nickyho Wirea navštívila Richeyho byt v Cardiffu. Tam našli jeho pas (o kterém se ví, že ho měl s sebou v Londýně, což dokazuje, že se musel stavit doma) a také stvrzenku o projetí Severn Bridge - mostem přes řeku Severn (čas na ní bohužel dokazuje, že ho minuli jen o pár hodin). Také našli jeho zbývající balení Prozacu a jeho kreditní kartu. Následná vyšetřování ukázala, že ačkoli si kartu nevzal s sebou, vybíral předtím každý den ze svého účtu 200 liber a to po dobu dvou týdnů - až do 31. ledna (konečná suma činí 2 800 liber), ale pak už se účtu nedotkl. Jenže to není zas tak neobvyklé, jak podotkla Gillian Porter z domovské agentury Manics „Hall Or Nothing“: „Kdybyste měli jet druhý den ráno do Ameriky, asi byste u sebe taky měli nějaké peníze.“ Bohužel tento výběr z účtu, o němž se tolik diskutovalo, nelze pokládat za známku naděje, ve kterou se zpočátku tak doufalo. Rozuzlení může být totiž velmi jednoduché. Richey si právě objednal z obchodního domu D.H. Evans v CardCardiffu velký stůl, který měl stát zhruba 1400 liber. Možná nedůvěřoval kreditkám a šekům a chtěl radši zaplatit v hotovosti, možná si prostě dával stranou peníze, aby mohl zaplatit nový kus nábytku. Ale zrovna tak můžeme připustit, že nákup nového stolu signalizuje, že Richey budoucí život přinejmenším plánoval. Ovšem původně, ačkoli bylo jeho zmizení nepříjemnou událostí, nebyl jí přikládán větší význam. Přeci jen už se to stalo i předtím a Richey se zase vždy objevil. James tedy odletěl do Ameriky propagovat The Holy Bible sám. Ale nakonec nastaly menší obavy, že se nebude jednat o falešný poplach. Turné po Americe bylo zrušeno, zahrnovalo třicet koncertů a mělo začít 20. března v Tucsonu a pak pokračovat napříč Státy. „Bylo by dost hrozné, kdyby se Richeyho tělo našlo během našeho koncertování,“ podotkl James pro časopis Select. Zrušena byla i vystoupení ve Vídni a v Praze. Manici plánovali nahrávání písničky pro film Judge Dredd. Jeden japonský pořadatel se je snažil zažalovat se slovy, že „ztratí svou čest“. Na což mu z jasných důvodů špatně naložený Nicky Wire odvětil: „Kašlu ti na tvoji zkurvenou čest!“ Mezitím bylo pozastaveno vydání velkého ztrátového singlu Manics - Yes. Dokonce i obal byl již připraven, parodoval starší TBS: „MSP: kapela, která ráda říká... ‚Yes’“. Nicky Wire vedl sám vlastní vyšetřování, obvolával všechny větší hotely v Británii a ptal se na jméno Richard Edwards. Jednoho našel ve Swansea a když už byl téměř na cestě, z toho člověka se vyklubal byznysmen ve středních letech. Ani Edwardsovi nezaháleli, zavolali nejbližšímu příteli, kterého měl Richey mimo kapelu, Jamesi Byronovi a po tři dny dávali do novin krátkou výzvu: „Richarde, prosím tě, ozvi se, tvá máma, táta a Rachel“. Ale každá snaha vyšla naprázdno. Po dvou týdnech se sešel Wire, Bradfield a Graham Edwards s policejními vyšetřovateli a shodli se, že je čas obrátit se na veřejnost. Ve středu 15. února vydala policie Cardiffu následující upozornění: „Policie se snaží vypátrat Richarda Jamese Edwardse, věk 28 let, člen populární skupiny Manic Street Preachers, který zmizel z Londýna a je pohřešován od středy 1. února, kdy byl viděn, jak v 7h opouští hotel Embassy. Je známo, že v tento den navštívil svůj byt v Cardiffu a předpokládá se, že stále vlastní motorový vůz značky Vauxhall Cavalier s registračním číslem L519 HKX. Richardova rodina, členové skupiny i jeho přátelé si dělají starosti o jeho bezpečnost a zdůrazňují, že na něho nebude kladen žádný nátlak, aby se vrátil, pokud on sám nebude chtít. Dále zdůrazňují, že po celou dobu bude respektováno jeho soukromí. Policie žádá kohokoli, kdo viděl Richarda, kdo ví, kde se zdržuje nebo kdo viděl jeho vůz, aby kontaktoval centrální policejní stanici v Cardiffu na čísle 0222-222111. Pokud Richard sám uslyší nebo uvidí tuto výzvu, jeho rodina a přátelé prosí, ať dá komukoli z nich nebo policii vědět, že je v pořádku a v bezpečí. Ještě jednou by rádi zdůraznili, že na Richarda nebude naléháno, aby se vrátil, ani aby odhalil místo svého pobytu, pokud si tak sám nepřeje.“ I londýnská policie z Harrow Road vydala apel a to s popisem: „5 stop 8 vysoký, štíhlé postavy se skinheadským sestřihem a bledou pletí“. Ačkoli bylo v popisu zaznamenáno jeho tetování „Useless Generation“, sekce „zvláštní znamení“ se vůbec nezmiňovala o jizvách po „4 REAL“ incidentu. Toho dne Graham Edwards vystoupil i v radiu Red Dragon v pořadu Adriana Masterse, kde vyzýval Richeyho, aby se s nimi spojil. „Vše, co víme, je, že prvního v měsíci odešel z londýnského hotelu Embassy. Zmizel bez udání jediného důvodu, propadl se do země. Samozřejmě že celá rodina má velkou starost a chceme se s ním jenom spojit, abychom věděli, že je v pořádku. Už jsme obvolali všechny jeho přátele a známé, na které jsme si jenom vzpomněli, ale zdá se, že o něm nikdo nic neví. Chtěl bych říct jen to, pokud Richey teď posloucháš, prosím, ozvi se, třeba jenom telefonát nebo pohled, abychom věděli, že ti nic není. Pokud potřebuje být nějaký čas sám, pak se vůbec nic neděje, ale pokud má nějaký problém, se kterým mu můžeme pomoci, pak se mu dostane silné podpory jak od rodiny, tak od kapely, Nicka, Jamese i Seana.“ Nick, James a Sean vydali oficiální prohlášení skupiny: „Richardova rodina, kapela i vedení firmy se zdrží komentáře a rádi by vás všechny poprosili, abyste respektovali jejich soukromí a požádali vás o pomoc a citlivost v této věci.“ Wire ještě řekl Ceefaxu: „Pokud se Richey nechce vrátit, nic se neděje. Chceme jen, aby nám zavolal nebo poslal pohled.“ Periodiku Daily Mail sdělila Sherry Edwards: „Ať už byl Richey kdekoli na světě, vždycky se nám ozval. Třeba bleskovým hovorem nebo pohlednicí, vždycky jsme věděli, co právě dělá.“ Tentokrát ne. "Osamělost, samota, jedenácté přikázání" - YES Brzy se objevily nejrůznější hlášky. David Cross, devatenáctiletý student univerzity v Gwentu, tvrdil, že potkal Richeyho 5. února před tabákem na autobusovém nádraží v Newportu a že prý se s ním bavil o jejich společné známé Lori Fidler (fanatická fanynka MSP z New Yorku, se kterou si Cross dopisuje). Policie si mezitím zachovávala optimismus. „Ačkoli stále nemáme žádné zprávy o Richeym,“ oznámila velšská policie 16. února, „neprokázalo se ani, že by se mu něco stalo.“ Jenže hned příští den nalezla policie z Avonu a Somersetu něco, co pro mnohé bylo důkazem o Richeyho újmě na zdraví. Na parkovišti u dálničního servisu Aust Motorway Services na anglické straně mostu Severn byl nalezen prázdný stříbrný Vauxhall Cavalier. Registrační číslo souhlasilo: L519 HKX. Jednalo se tedy o Richeyho auto. Nikdo neví přesně, jak dlouho Vauxhall na parkovišti stál, bližší šetření ale prokázalo, že tu byl odstaven již několik dní a od Svatého Valentýna si ho nikdo nevšímal. Toho dne ho totiž hlídač opatřil lístkem. Ukázalo se, že Richey v autě „žil“: kazety byly rozházené po sedadlech a baterie byla úplně vybitá. Také tam byla nalezena taška a v ní fotografie rodičů, které udělal sám Richey. Pro upřesnění, nebylo to tak úplně Richeyho auto, patřilo totiž celým Manic Street Preachers (Richey sám vlastnil daleko skromnější model bílého Forda Fiestu). Kapela si zakoupila Vauxhall z druhé ruky v bazaru, pak byl ponechán v Richeyho opatrování, protože ten měl jako jediný řidičák. Když policie ukončila vyšetřování, byl Vauxhall zaparkován před domem v ulici, kde bydlí Graham a Sherry Edwardsovi, jenže suvenýrů chtiví lovci začali krást poklice a vše, co se dalo odšroubovat. Zbylí členové skupiny se proto rozhodli prodat auto zpátky původnímu prodejci, postaršímu pánovi, který neměl nejmenší tušení o historii či významu vozu. L519 HKX dostalo novou registraci, nové poklice a jinou značku. Bylo velmi složité vyvodit z tohoto objevu jakékoli závěry. Policie řekla, že musí počítat se vším. James Dean Bradfield sdělil později NME: „Závěr, ke kterému člověk došel, byl, že to auto už nemohl dále používat. Takže když ho opustil až po 14. únoru a baterie byla vybitá… možná se jen tak sbalil a šel na stopa. Existuje milión možností.“ Nicky Wire stále věřil, že šance, že se Richey objeví, je velká. Když byl nalezen vůz, pomyslel si, že je Richey buď mrtvý, anebo že se hned tak neobjeví. „Pokud by tam to auto stálo ode dne, kdy zmizel,“ uvedl v MNE, „ pak bych považoval za celkem pravděpodobné, že už nežije. Ale já si nemyslím, že tam stál od té doby, jinak by přece musel být opatřen lístkem už dřív. Baterie se vybila, protože si tam pouštěl kazety a tak dále. Zcela jasně uvnitř spal.“ Blízkost Severn Bridge a řeky samotné může vést i k možnosti, že Richey spáchal sebevraždu. Oficiální prognózy nebyly jednoznačné. Velšská policie podotkla, že ze Severnu se těla obvykle vyplavují s přílivem. Jenže koroner Mike Cross, jehož pravomoc pokrývá oblast kolem mostu, tvrdí, že je klidně možné, že by se zde tělo nikdy nenašlo, neboť proud bývá velmi silný a navíc se Severn vlévá přímo do Bristolského zálivu a do Atlantského oceánu. Velitel policie Cardiffu Frank Stockholm nařídil prohledat ústí řeky, jenže úplné vybagrování nebylo možné, jelikož Severn má největší přílivový průtok vody na světě a vody zrovna přibývalo. Rachel Edwards navštívila všechny pobřežní hlídky podél ústí Severnu, ovšem bez jakéhokoli úspěchu. Nicméně, když byla ve středu ráno informována media, teorie o skoku z mostu nevyhnutelně přitahovala bulvární plátky. Ze Severn Bridge se rázem stalo v mnoha reportážích oblíbené místo sebevrahů. S tím se dá souhlasit jen do té míry, že mosty obecně přitahují pozornost sebevrahů (faktem je i to, že most Clifton v nedalekém Bristolu je kvůli tomuto daleko více proslulý). Ale podtext byl zcela jasný: pusťte to z hlavy, už nežije. Například v Sunday Mirror vyšel laciný článek s titulkem „Je Richey divoký rockový rebel živý nebo mrtvý?“, tahle slátanina končila dramatickou hláškou vytištěnou v kurzívě: „přátelé se obávají, že mu démoni našeptali, aby z toho mostu skočil, a tak se nad ním temné vody zavřely“. Ne že by se někteří skutečně neobávali nejhoršího, ale tyhle bulvární reportáže o „kultovním rockovém kytaristovi“ byly plné mylných klišé. Ve většině článků byl postaven do jedné linie s Hendrixem, Morrissonem či Viciousem (ale James jednou poznamenal: „řekl bych, že i kdyby se živil jako profesor, tak by se mohla podobná věc jednoduše přihodit, jen ne tak veřejně. Nemyslím si, že by to byl přirozený důsledek působení v kapele. Možná že se to tím urychlilo, ale to je tak všechno“). Dokonce i tak vážené noviny jako je Guardian, se nevyhnuly víření senzací nad lidskou tragédií, ve Guide zase otiskli příběh vztahující se k Richeymu s dodatkem „Mohou rockové texty zabíjet?“ a navíc posílali své reportéry do Blackwoodu přímo do domu Edwardsových. Gillian Porter byla konsternována jejich přístupem. „Chlápek z Guardian mi jen tak zavolal domů a pěkně zvesela se otázal: ‚Tak co, už našli tělo? Co teď, je mrtvej? Asi si fakt skočil, že jo?‘“ Rodina i nadále Richeyho vyzývala prostřednictvím televize, rádia a novin, aby se s ní spojil. Hlavně Rachel, která je mu neuvěřitelně podobná (ty samé oči, ty samé rty), mu byla velmi blízká. V prosinci v pořadu „Koho postrádáte o Vánocích“ vysílaném na kanálu LWT vyprávěla: „Mám s ním spojených tolik vzpomínek, je to přeci můj brácha a nebyl mezi námi ani velký věkový rozdíl…“ Svůj život zasvětila hledání Richeyho. „Richey je to první, na co hned ráno, jak otevřu oči, myslím,“ řekla v roce 1998 pro Mirror. „Nemůžu si ani zařídit svůj vlastní život, ani dělat větší změny, protože stále doufám, že jednou vejde do dveří, jako by se nechumelilo.“ Ještě jednou se pokusila o naléhavou prosbu k Richeymu. „Uvědomuju si, že jak čas běží, musí se ti zdát čím dál těžší se vrátit… Máme tě všichni moc rádi a jen doufáme, že ať se ti stalo cokoli, už se dál netrápíš.“ Čím více se během roku 95 psalo o Richeym, tím více zaručeně pravdivých stop se vynořovalo. Být špiónem Richeyho Edwardse se stalo děsivě populární. Byl prý viděn mimo jiné v Cambridgi, ve Whitby, v Brightonu, v Liverpoolu a taky před pasovým úřadem v Newportu. Šestnáctiletá školačka ze Skiptonu v severním Yorkshiru Lucy Winter údajně spatřila vyčerpaného a vychrtlého muže, který se Richeymu podobal. Oznámila to policii, ale nic se nepotvrdilo. Jedno z nejzáhadnějších svědectví pochází z Newportu od Anthonyho Hatheralla, řidiče taxíku. 7. února v sedm ráno totiž vezl mladého muže, jehož popis se vzácně shoduje s popisem Richeyho. Vyzvedl ho před hotelem The King, což je velkolepá stavba ve viktoriánském stylu v centru Newportu. Tvrdil prý, že pracuje jako autodopravce a hledá svého šéfa, kterému se porouchal auťák. Mladík Hatheralla prosil, ať jezdí po Gwentu podle jeho instrukcí. Řidič požádal dopředu o zálohu a dostal 40 liber. Tento vysoký, „štíhlý přímo vychrtlý“ muž u sebe neměl žádná zavazadla a mluvil zřejmě falešným cockney přízvukem, který často sklouzával k velšskému. Hned jak do taxíku nasedl, zeptal se, zda by se mohl na zadním sedadle natáhnout. Hlavu držel po celou dobu pod úrovní okna, což okamžitě vzbudilo u Hatheralla podezření, že se nachází v nesnázích a možná se i skrývá před policií. Nejprve měl Hatherall zamířit na Vysočinu, potom do Riscy a vyhýbat se hlavním tahům. Potom chtěl svézt k nejbližšímu vlakovému nádraží, ale zrovna tam žádné nebylo, tak se vydali do Blackwoodu na autobusák. Pasažér však ihned prohlásil: „Ne, tady ne,“ a nasměroval Hatheralla do Pontypoolu a pak na nádraží v New Inn, odkud si šel zavolat. Nakonec se chtěl dostat přes řeku Severn k Aust servisu a to po nefrekventované cestě, kterou ukázal na A-Z mapě. Konečný účet činil 68 liber. I přesto James Dean Bradfield Hatherallovi příliš nedůvěřuje a považuje to celé za vybájenou historku. Určitě by se pár nesrovnalostí našlo, Richey byl například hubený až vychrtlý, ale vysoký? Ale stejně je docela snadné takovému vyprávění uvěřit, už jen proto, že si člověk řekne, co by z toho ten čtyřicátník s taxíkem bez zájmu o rock asi tak měl. Postupem času přicházely hlášky z různých koutů světa. Richey byl „spatřen“ dokonce i v Německu či v Americe. V květnu prohlásil jeden známý z Německa, že dostal od Richeyho pohlednici s razítkem „Londýn 3. únor“. Jenže ji pak odmítl ukázat (trochu divné – kdyby chtěl Richey opravdu zmizet, byl by tak neopatrný?). Díky pořadu „Koho postrádáte o Vánocích“ na LWT se objevilo dalších osm stop. Ty zahrnovaly pitku v gay klubu v Brightonu, žebrání v Liverpoolu a pouliční zpívání (pouliční? zpívání?) v Cambridgeshiru. Richeyho také na stopro viděli fanoušci Maniků v obchodu s knihami Books Etc na londýnské Charing Cross Road. Zatímco většina takových svědectví byla bezpochyby myšlena v dobrém, našla se i hromada nechutných žertíků a podvodů. „Nejprve se jednalo hlavně o telefonáty,“ vzpomíná Tom Gorringe, jeden z prvních vyšetřovatelů, kteří se případem zabývali. „Volala spousta pošuků.“ Jenže někteří šprýmaři si zjistili číslo i k Edwardsovým, jak přiznala v Daily Mirror Rachel: „Museli jsme čelit velmi krutým kanadským žertíkům. Někdo třeba zavolal a řekl: ‚Ahoj mami, to jsem já‘ a pak zavěsil. Nezměníme si číslo jen z jediného důvodu, co kdyby se jednoho dne rozhodl zvednout sluchátko Richey.“ "Každá velká kapela musí ztratit člena" – THE STUD BROTHERS, MELODY MAKER Zřejmě nejméně příjemnou stránkou všech ocenění, které Manics po svém návratu dostali, bylo nařízení šéfredaktorů otisknout Richeyho příběh, ať už byl jakkoli kýčovitý. Nejslavnější historkou se bezpochyby stala ta od Vyvyana Morrise, 48letého profesora s částečným úvazkem na VŠ mediálních studií v Neathu, zároveň se jednalo o veterána hudební scény ve Swansea známého jako „Spiv“ (flákač). Když v radiu hovořili o velšských Badfinger ze 70. let, Morris odbočil a prohlásil, že 6. listopadu 1996 spatřil v indickém letovisku Goa Richeyho Edwardse. To vše bylo zopakováno 2. března 1997 v pořadu Wales on Sunday a pak už to zachytily i noviny. Goa je původní portugalskou kolonií (je to vlastně samostatné území na západním pobřeží Indie) a známé útočiště hipísáků, feťáků a pošahanců. Bylo popsáno jako „to nejlepší místo na světě, kde se můžete ztratit sami sobě“. Vyvyan Morris se procházel po tržnici v místní Anjuně, když uviděl to, co údajně uviděl. Podle jeho vyprávění se mu zrovna, když uviděl „Richeyho“ v kaftanovém vršku, v riflích a s brašnou, zatoulala přítelkyně s foťákem (naprosto normální, cynické, jak by řekli někteří). Měl „takové rozcuchané, delší vlasy“, byl plnější postavy než „ta amfetaminová gazela“, na kterou se pamatoval, byl viditelně opálený a vypadal, že „je trochu mimo“. „Richey“ se pak zvedl a odjel minibusem. Morris přistoupil k muži, se kterým „Richey“ mluvil, byl to Jeff Reid, původem z Bath bydlící v Goe už dvacet let. Reid Morrisovi pověděl, že se ten muž jmenuje „Rick“ a na Goe prý nebyl moc dlouho, tak 18 měsíců. Den po triumfu Manics na Brit Awards, otiskl Daily Mail velký článek s nápadným titulkem na přední straně: „Záhada popové hvězdy, která zmizela na vrcholu slávy“. Mail totiž vyslal svého novináře na Gou, kde se v jedné rybářské vesnici Arambol seznámil s majitelem baru - jakýmsi Manuelem. Ten tvrdil, že se k němu jednou Richey přidal, když hrál na kytaru. V Anjuně zase tvrdil doktor Jawahorlal Hendricks, že ošetřoval vážnou plicní infekci u pacienta, který se jmenoval Richey Edwards. A jeden nejmenovaný hippie při pohledu na Richeyho fotku řekl, že ho zná jako „Steva“. Teorie s Goou měla ovšem několik do očí bijících nesrovnalostí. Zaprvé, i podle vlastních slov, Vyvyan Morris potkal předtím Richeyho pouze jednou a to před třemi lety ve Swansea během krátkého setkání v zákulisí na akci v Singletonském parku. Zadruhé, vážně jsme měli uvěřit tomu, že by zůstal Richey nepoznán v letovisku navštěvovaném tisíci mladými Brity zběhlými v rocku (a že by v takových hicech mohl schovávat všechny jizvy a tetování pod dlouhými rukávy)? Za třetí, ta zmínka o Richeym, jak hraje na kytaru, se dá jen těžko spolknout. Se vší úctou, možná ano pokud měl v té brašničce knížku Berta Weedona „Play in a Day“ (jak se naučit hrát za jediný den)… „Asi takhle,“ řekl Nicky Wire pro NME, „když někdo někde prohlásí, že viděl Richeyho v Goe, nebudu sakra skákat radostí do stropu a křičet: ‚to je on!‘, protože vím, že on to není… Nějakej novinářskej patolízal ze Swansea se jede povyrazit do Goi a zahlídne tam někoho, kdo vypadal jako Richey, jak si brnká na kytaru, což značí, že to Richey nebyl ani omylem! Pokud by tedy nedělal předělávky Fall: ‚Brnky! Brnky! Brrnnnk!‘“ Ovšem v té době se příběh Daily Mail setkal s vlnou optimismu. „Nehodláme tam letět,“ sdělila Sherry Edwards, „ale počítáme se vším.“ Konstábl Chris Coleman rovněž připustil: „Tohle vypadá velmi nadějně.“ Agentura Hall or Nothing požádala soukromě Interpol o prošetření. Ale jak podotkla Terri Hall: „Během pár uplynulých měsíců měl být Richey spatřen v několika odlišných zemích jako je Německo, Polsko či USA. Pokud byl někdo skálopevně přesvědčen, že zahlédl Richeyho, měl okamžitě zavolat policii. K čemu nám to je, když tak učinil až za čtyři měsíce?“ Na druhou stranu by na teorii o Goe mohlo být víc pravdy, než se zdá. K Rachel Edwards se donesly hlášky z Goi ještě dřív, než s nimi vyrukoval Vyvyian Morris. I konstábl Michael Cole, který má nyní na paddingtonském oddělení pohřešovaných Richeyho případ na starosti, podotýká, že zpráv z Goi přibylo. „Nejednou jsme dostali hlášení z Goi. Osobně si myslím, i když můj názor nemá větší váhu než váš, že to je to místo, kde právě je. Už jen proto, že tolik lidí nezávisle na sobě s něčím takovým přišlo. Kdyby se ho někdo skutečně pokoušel vypátrat, řekl bych, že to je to nejlepší místo, kde začít. Jenže my nemáme pravomoc pronásledovat ho tam, natož v Indii.“ Je snadnější se vypařit, než by si jeden pomyslel. Národní linka pohřešovaných uvádí, že v Británii se ročně ztratí kolem čtvrt miliónu lidí. Velká část se vrací domů po několika dnech nebo týdnech, ale jsou i tací, kteří zmizí beze stopy. V jakoukoli dobu pracuje tato linka zhruba na 14 tisících případech tohoto druhu a to i dlouho poté, co pátrání policie již ustalo (Richeyho případ zveřejnili formou oznámení v časopise Big Issue a také na stránkách teletextu). Podle mluvčí Sophie Woodford: „Je zarážející, jak snadné je v Británii zmizet, pokud opravdu chcete. Třeba se přestěhovat do jiného města, přijmout novou identitu a najít si práci.“ Nicky Wire přitakává, v pořadu BBC2 Close-Up uvedl: „Lidé se přestěhovali z Newcastlu do Middlesbrough a nikdo je 25 roků neviděl.“ I to se mu zdá u Richeyho pravděpodobnější než odjezd za hranice: „To celé zavání spíš Reginaldem Perrinem než Lordem Lucanem.“ Ale ne každý souhlasí. Policista Stephen Morey, který se tímto případem zabýval a během dvanáctileté služby u londýnské policie získal mnohé zkušenosti, šokoval veřejnost domněnkou, že Richey je mrtvý. V deníku Guardian řekl: „Podle mého není v této zemi až tak lehké udržet si anonymitu po tak dlouhou dobu. Osobně se domnívám, že už není s námi.“ Ale konstábl Michael Cole, který případ po Moreym převzal, věří, že je: „… velmi jednoduché vypařit se. Předpokladem samozřejmě je, že máte nějaké podpůrné prostředky. Jinak by to ani nešlo.“ A opustit Británii? „Odjet do Evropy je úplná maličkost,“ říká Sophie Woodford a dodává: „můžete si koupit jednoroční pas (ještě v roce 1995 ho bylo možné získat na jakékoli poště, stačilo, abyste předložili svůj rodný list) a pak se policie nemá čeho chytit.“ Krátce po Richeyho zmizení se něco takového podařilo herci a spisovateli Stephenu Fryovi, který zmizel po té, co zkolaboval a později se objevil v Belgii. Abychom to dotáhli do detailu, do Goi by Richey kupříkladu potřeboval platný pas EU jako náhradu za ten, co nechal doma v bytě. Jenže jak říká konstábl Cole: „Je hračka opatřit si pas neoficiální cestou, můžete si ho koupit ilegálně. Neříkám, že to je to, co zrovna udělal. Je to pouhá domněnka.“ Ať už bylo či nebylo zmizet lehké, udělala policie dost, aby Richeyho našla? Toho času se v policejní zprávě psalo: „Pokud by se jednalo o pohřešovaného mladistvého, pokračovali bychom samozřejmě v pátrání, dokud bychom ho nenalezli. Ale zde je rozhodující, že každý dospělý má právo zmizet.“ Ačkoli tedy bylo Richeyho zmizení veřejně oznámeno a prošetřováno, nebyl nikdy stopován přímo. Požádal jsem policejního úředníka Michaela Colea, aby tento přístup objasnil. „Základním kritériem je předpoklad, že nebyl fyzicky ani psychicky nemocný, když zmizel. Nebylo zde ani nic podezřelého. Je to dospělý muž, který se rozhodl vycouvat ze situace, v níž již nechtěl být. Docela často se stává z nejrůznějších důvodů, že se lidé rozhodnout přebudovat život a začít znovu. A bylo by v rozporu s občanskými svobodami pronásledovat je. Zcela běžně si zjistíme jen pro naše účely, kde se nacházejí a zainteresovaným sdělíme, že jsou v pořádku a v bezpečí, ale nemůžeme prozradit kde. To je běžný postup. Nic není samozřejmě jisté, jinak bychom se museli spoléhat jen na to, co máme a to je celé.“ Zajímalo mě, zda by se bývalo dalo udělat víc, kdyby byl Richey mentálně narušený nebo pacientem na psychiatrii, který by byl považovaný za sobě nebezpečného či nebezpečného pro okolí. Michael Cole na to říká: „Určitě. Tenhle systém pracuje na základě několika kategorií a jednou z nich je „ohraničená skupina“, což znamená, že detaily jsou sice v oběhu, ale to je asi tak všechno.“ A to je vážně trochu málo. Vždyť konec konců existuje řada důkazů, že Richey nebyl úplně v pořádku, když se ztratil, a mohl klidně svůj život ohrozit. Dokumentární pořad o Richeyho zmizení „Eye on Wales“ vysílaný na velšském radiu BBC (17. března 1997) kritizoval nedokonalost spolupráce mezi policií Avonu a Somersetu s policií Jižního Walesu a centrální policií v Londýně. Konstábl Cole souhlasí. „Jasnou strategii nemá ani londýnská policie, natož aby existovala nějaká jednotná pro celý národ.“ Takovéto případy jsou navíc komplikovány faktem, že lidé pracující na vyšetřování se neustále mění, stejně tak jsou i desky a papíry předávány z kanceláře do kanceláře a narušuje se tak kontinuita. Na londýnském oddělení se případu nejprve ujali vyšetřovatelé Tom Gorringe a Regan, potom Stephen Moray a nyní je celý případ v rukou Michaela Colea pod dohledem jistého Silleyho (kvůli vysoké prestiži jsou zápisy uchovávány v bezpečí). Ve Walesu je to obdobné: když jsem volal centrální cardiffskou policii, nemohl jsem najít ani jednoho člověka, který by měl informace o případu Richeyho Edwardse z první ruky. Pak je tu ještě záležitost s video nahrávkou. Rachel Edwards z odvysílaného pořadu „Eye on Wales“ zjistila, že policie má k dispozici nahrávku pořízenou z kamery, která je umístěná přímo na mostu Severn a snímá tento prostor 24 hodin. Ovšem detektivové tento pásek zkoumali až v této době, tedy s více než dvouletým zpožděním. „Jeden vyšetřovatel od londýnské policie mi řekl, že se ty záznamy nedochovaly. A teď po dvou letech najednou zjistím, že je celou dobu měli.“ Nakonec se na ně mohla podívat i Rachel, jak uvedla mluvčí Scotland Yardu Jackie Jones, „aby mohla mít rodina pokoj“. Ačkoli obrys postavy byl na zašlé pásce vidět, nic převratného tento objev nepřinesl. Konstábl Cole o zapomenutém videu tvrdí, že se nejedná o žádné velké přehlédnutí. „Ta nahrávka byla pořízena z kamery, která je 150 stop nad zemí. Slouží pouze pro sledování plynulosti provozu. I při zvětšení obrazu byste měli potíže říci, zda se právě díváte na náklaďák, autobus nebo auto. Zcela kategoricky prohlašuji, že možnost identifikace jakékoli osoby na základě tohoto pásku je naprostý nesmysl. Je to vážně k smíchu. Místní policie prohlásila, že byste museli být leda z jiné planety, abyste v něco takového doufali. Kdyby na tom mostě byly nějaké postavy, byly by tak daleko, že by je skutečně nebylo možné identifikovat. Pochybuji, že bychom vůbec byli schopni říci, zda se jednalo o muže či ženu.“ Což platí dvojnásob u nejednoznačných rysů Richeyho Jamese Edwardse. Nárůst zájmu o Richeyho se projevuje při každém výročí, u příležitosti hudebních ocenění či zabodování v hitparádách. V nejlepším případě se jedná o historky plné klišé a sentimentu, v nejhorším o naprosté zvrácenosti. Jelikož jsem považován za něco jako znalce Manics, byl jsem častokrát požádán, abych také přispěl. Jednou se mě v radiu zeptali, ve snaze oživit toto téma: „Řekl byste, že žije dál skrze muziku?“ A já na to: „Ne, to bych neřekl.“ Ovšem jeden program, se kterým jsem ke své velké lítosti souhlasil, bylo „Zmizení Richeyho z Manics“. Jednalo se o půlhodinový dokument natočený již neexistující velšskou společností Teliesyn a byl vysílán jako součást „Faktorů slávy“ na Channel Four 5. října 1996, v den, kdy Manics zahajovali své podzimní turné. Tento pořad byl ovšem zklamáním, na mnoha místech byl velmi trapný předvádějící laciné „rekonstrukce“ (holohlavý muž v pyžamu, který upřeně pozoruje proud řeky, záběr, který ukazoval bariéry Severn Brigde a pohled dolů do vody měl naznačovat sebevražedný skok) a do toho se ozývaly zlověstné hlasy („… a už ho nikdo nikdy neviděl“). Jediná skladba od Manics, kterou zde použili, byla „Theme from the M*A*S*H“, jelikož ji nesložila kapela sama, a tak nebylo třeba žádat o povolení k jejímu použití. Jediný rozvor s Richeym, který Teliesyn sestříhal, pocházel z roku 1994 z MTV: „Vždycky jsme chtěli udělat desku, která by přesně vystihla náladu a dobu a pak už nemusí přijít vůbec nic, víte, takové sbohem“. To „sbohem“ se osudově opakovalo: „SBOHEM, Sbohem, sbohem…“ Podivný byl i výběr hostů. Steve Lamacq (pozn. novinář přítomný 4REAL incidentu) a rád bych řekl, že i autor této knihy měli platit za zasvěcence, ale co tam sakra dělal Shaun Ryder a Boy George, to je větší záhada než samotné zmizení kytaristy. „Domnívám se, že pokud je živý, byl by celý ten příběh daleko zajímavější, úchvatnější a napínavější a my bychom o tom všem mohli debatovat daleko déle,“ pobaveně se zasmál George, jako by rozebíral nový díl Života na zámku. Většina komentátorů byla, zdá se, postižena myšlenkou, že Richey byl typický příklad vyhaslé rock’n’rollové hvězdy, která je zničena drogami/ jídlem/ sexem/ alkoholem/ vírou/ čímkoli. Padla zde i taková jména jako Curtis a Cobain (pochopitelné), ale i Hendrix a Morrison (naprosto nepochopitelné). Jak připomněl Nicky Wire v časopisu Select: „Iana Curtise a Kurta Cobaina měl Richey za idoly. Hendrixové a ti ostatní byli jen dekadenti. Ale Kurt a Ian to mysleli vážně – ovládat. Hlavně to Richeyho fascinovalo.“ Ani fanynky MSP Becky Craig a Jessica McGinney neudělaly nejlepší dojem: „Vše, co jsem říkala, bylo jen proto, že i on to říkal, vše, co jsem dělala, bylo jen proto, že i on to tak dělal. Nejsem si moc jistá, že je to správné…“ Na koncertě v Cardiffu v rámci turné 1996 mně oslovila pochopitelně rozzuřená Rachel Edwards, mylně se domnívala, že já měl celou tu trapnou show na svědomí. „To nebyl můj bratr, koho tam všichni rozebírali.“ Nemohl jsem než souhlasit. Ani Jamesovi a Seanovi nebylo po chuti, že jsem se něčeho takového účastnil. Ale nejvíc rozčílený jsem byl já. Jejich vztek chápu, ale trvám na tom, že jsem hudební kritik a živím se komentování rock’n’rollu. Za své trápení jsem vyinkasoval 200 liber a kdybych nebyl věčně na dně, už jsem je Teliesynu dávno poslal zpátky. Nicméně, do projektu jsem vstoupil s dobrou vírou, posilněn vědomím, že se ho účastní i důvěryhodný Steve Lamacq. Od té doby jsem zamítl další dvě nabídky, protože jsem měl pocit, že půjde o lacinou a nechutnou show. Teliesyn aspoň mluvil o kvalitním pořadu. Bohužel se jim nepovedl. „Zmizení…“ bylo promarněnou příležitostí a špatnou poklonou. Richey by si zasloužil lepší. Fanoušci by si zasloužili lepší. My všichni bychom si ji zasloužili. Otázka, kterou mi hojně kladou fanoušci Manic Street Preachers, zní: „Co si myslíte, že se s Richeym stalo?“ Podle nálady obvykle odpovídám: „Netuším, co si myslíte vy, že se s ním stalo?“ Ale abych byl upřímný, pořád tak trochu doufám, že vejde do dveří. Ačkoli respektuji i úplně odlišné názory zejména po přezkoumání faktů v této kapitole. Ale co nemůžu překousnout, je žvanění lidí, kteří o jeho charakteru a životě nemají ani potuchy, a přesto vypustí z pusy takovéhle dotazy: „Tak co je s tím chlápkem, kterej skočil z mostu?“ Stejně tak se dá najít dost důkazů o tom, že původně Richey přinejmenším chtěl zůstat naživu. Někteří to možná zavrhnou, ale navzdory takovým pesimistickým závěrům, k jakým se dobral například vyšetřovatel Stephen Morey, je pravděpodobnost, že Richey je živý stejná, jako že již nežije. A jak dodává konstábl Michael Cole: „Nic nenasvědčuje tomu, že by už nežil.“ Stranou faktů, nutno podotknout, že i instinkt má svou váhu. Nicky Wire přiznal, že „někde tam uvnitř cítím, že žije. Ale nedá se to logicky odůvodnit. A tak se snažím smířit se s tím, že udělal to, co udělat chtěl. Ať to bylo cokoli.“ Sophie Woodford z Národní linky pohřešovaných, která se s tímto případem dobře seznámila, říká: „Po čase už máte na takové věci čuch. Možná že dotyčné osoby nevycházely s rodiči nebo tak něco, ale to asi pro Richarda neplatilo. Na druhou stranu je na místě se ptát, zda by chtěl vystavit rodinu takovému utrpení.“ To je dobrá poznámka, někteří skeptici se rovněž diví, proč by o sobě nechtěl dát vědět, kdyby byl naživu. (Ale i na tohle se dá docela jednoduše odpovědět: jako u mnoha depresí trpících i u Richeyho se paradoxně mísily pocity sebenenávisti a sebestřednosti.) Novinář a člen skupiny Gold Blade John Robb o Richeym řekl: „Je přesně tím typem člověka, který by si rád přečetl svůj vlastní nekrolog.“ Martin Carr, hlavní postava the Boo Radleys a dlouholetý fanoušek Manics, je ještě přímočařejší: „Richey se necítí být mrtvý.“ "Umírání není vůbec smutné. Takové je žití, když nejsi šťastný." – OCTAVE MIRBEAU, THE TORTURE GARDEN Nicky Wire uznává možnost, že je Richey mrtvý – není zas tak zabedněný – v souvislosti s faktem, že 27 roků je u mladých lidí optimální věk pro spáchání sebevraždy a také osudným rokem u mnoha rockových veličin (Jimi Hendrix, Janis Joplin, Brian Jones i Kurt Cobain, ti všichni zemřeli, když jim bylo 27). Což rovněž znamená, že rocková historie má co dělat s náhlým zmizením. Když Joe Strummer odešel na počátku 80. let od the Clash, byl nakonec vysledován soukromým detektivem v Paříži, podle vlastních slov „chtěl prostě pauzu“. Kvůli duševní chorobě musel z Pink Floyd odejít v roce 1968 Syd Barett. Zmizel z veřejného života a znovu se objevil až po dvaceti letech, žil v Cambridgi se svou matkou. Je-li ztráta jednoho člena označena za politováníhodnou událost, pak u Fleetwood Mac to musí být přímo lehkomyslnost: dva ze členů této kapely zmizeli v rychlém sledu. Tajemný duchovní otec skupiny Peter Green byl neznámo kde od roku 1970 až do devadesátých let a hned ten následující rok prohlásil kytarista Jeremy Specer, že si na Sunset Boulevard „odskočí koupit noviny“, a pak se vynořil v sektě Božích dětí. Wire přesto nevidí vše černě. „Richey by mohl třeba pomáhat při odklízení splašků na Barry, co my můžem vědět. Něco jako udělal Reggie Perrin.“ (autorova poznámka: na Barry žádná taková služba neexistuje, vše tam vylévají rovnou na pláž.) „Možná bude pryč pět roků a pak se vrátí zpátky s nejlepší knihou, jaká kdy byla napsaná, bude mít plnovous a bude opravdu šťastný.“ Při jiné příležitosti zase Wire připustil, že by mohl být Richey mrtvý. Když v rozhovoru pro Esquire mluvil o Cobainovi, řekl: „Doufám, že si (Cobain) s Richeym tam nahoře hezky jamuje něco od Fall. Něco pěkně hnusně dojemnýho. Přál bych si, aby hráli nejshitovější punk na světě a voddělali si na tom ty svý podělaný mozky.“ Ředitel firmy Epic Rob Stringer věří, že si Richey všechno naplánoval. „Richey dost dá na rituály. Nedělá nic jen tak. A zvlášť mě děsí fakt, že je velmi sečtělý, víc než kdokoli jiný, koho znám. Dokázal by vám zarecitovat poslední slova všech světově známých sebevrahů, odříkal by vám zpaměti obsah Cobainova dopisu na rozloučenou a zaručeně by věděl o dalších dvaceti způsobech, jak beze stopy zmizet. Naplánoval by si to. Co já vím, teď může být třeba v Tibetu…“ Úmyslné zmizení nahrává i Nicky Wireovi. „Týden předtím než zmizel, fakt perlil. Od toho prvního zhroucení jsem ho takového neviděl. Říkal jsem si, že je na tom čím dál tím líp. Někdy mě napadá, že byl třeba tak veselý, protože se chystal něco udělat.“ Jedna pověra – energicky popřená – tvrdí, že Rob Stringer v dobré víře zapůjčil fascinovanému Richeymu knihu o tom, jak zmizet beze stopy. Jiné verze přiznávají, že na tohle téma měl Richey přečteno tucet knih. A jsme opět u toho, Richey přečetl o sebevraždách spoustu knih. Když jsem s ním na konci roku 1993 dělal rozhovor, pověděl mi o dvou knihách s touto tématikou. Jedna byla pro a druhá proti sebevraždě. Tu první napsal Harold Brodkey. „Psal taky články o smrti,“ vyprávěl mi Richey, „a o nicotnosti žití. Jeho základním argumentem je, že život většiny lidí stejně k ničemu nepřispívá. Lidi více rozruší smrt pětiletého dítěte než padesátníka, ale životy obou jsou rovným dílem bezvýznamné.“ Tou druhou knihou je The Virgin Suicides od Jeffreyho Eugenida, román o rodině, v níž všechny sestry spáchají sebevraždu. „Mimo jiné je tam napsáno, že 33% sebevrahů, kteří skáčí z mostu, má silně natržené svaly v ramenou, což znamená, že skočí, a pak se chytí a visí: pud sebezáchovy. I když zajdou tak daleko, stále se projevuje bezděčná reakce zůstat naživu.“ A pak tu máme jeho idoly, které si samy sáhly na život. Jak přiznal: „Bez Joy Division bych si své dospívání nedovedl představit, napsali ty nejkrásnější písničky. Smrt Iana Curtise byla v muzikantské branži tou jedinou, která mě vážně rozesmutněla. Kdokoli jiný by klidně zítra mohl vypustit duši a se mnou by to ani nehlo. Neuronil bych jedinou slzu.“ A konec konců i Richey sám se o to už jednou pokusil… Na druhou stranu, nejeden z jeho hrdinů své zmizení pouze předstíral. „J.D.Salinger je jedním z nejlepších autorů, které jsem kdy četl,“ svěřil se časopisu EP v roce 1991. „Po svém velkém úspěchu s knihou „Kdo chytá v žitě“ nevytáhl dvacet roků paty z domu. A přitom pořád psal. Poličky se mu plnily rukopisy, které nikdo nikdy nečetl.“ Člověk, který s Richeym rozhovor dělal, se otázal, zda si dokáže představit, že by sám něco takového udělal. Na což Richey odvětil: „Rád bych si to myslel.“ (Jenže takový Nicky Wire je daleko větší obdivovatel J.D.Salingera a taky nikdy nezmizel.) Richey byl rovněž přirovnáván k Arthuru Rimbaudovi, francouzskému symbolistovi, který vydal v devatenácti letech své poslední dílo „Un Saison en Enfer“ (Sezóna v pekle). Snažil se v něm skoncovat s minulostí. Kritici ho ovšem nepřijali, a tak Rimbaud spálil všechny své rukopisy a zinscenoval vlastní zmizení. Ačkoli se všeobecně předpokládalo, že zemřel, klidně si lovil v Africe. Na konci roku 1994 Richey Edwards nosil bílou košili popsanou Rimbaudovými verši. A tak bychom mohli bez jednoznačných důkazů pokračovat dál a dál. Je to možná trochu k smíchu, ale všechny tyhle pochyby a všechna pro a proti sem tak nějak patří. Jak jednou napsal Taylor Parkes z Melody Maker: „U Nirvany bylo všechno jisté… zatímco u Maniků můžeme pochybovat o všem, i o pohlavní orientaci Richeyho. Proto je taky tak děsivě správné, že Kurt se zastřelil a Richey prostě zmizel.“ Na tom samém místě řekl jeden člen kapely S*M*A*S*H (neo-pankáči inspirovaní Maniky) něco podobného ale mnohem drsněji: „Je to jako záhada kolem Ruth Rendell, že jo? Není mrtvý, není živý, prostě jen není.“ Nicky Wire to vidí taky tak: „Můžete zajít k němu do bytu a podívat se na každou knížku, na cokoli. A nakonec se stejně ničeho nedoberete,“ nechal se slyšet pro NME. James Dean Bradfield přidává: „Liboval si v dramatických gestech a symbolech. Očekávali byste tedy něco, třeba nějakou blbost. Je jedno, kolik lží se vynořilo kolem, tady se vážně nebylo čeho chytit.“ Ale možná že přeci jen bylo. Kniha, kterou stoprocentně četl těsně před zmizením, se jmenovala „Novel with Cocaine“ (Román s kokainem) a byla napsaná na počátku 30. let pod pseudonymem „M. Ageyev“, jehož identita zůstala dodnes záhadnou. Podle článku, který pro periodikum Independent napsala Emma Forrest, dobrá přítelkyně Edwarse i Bradfielda, Richey tu noc, než zmizel, potkal nejmenovanou kamarádku a dal jí výtisk Novel with Cocaine, řekl jí, ať si přečte úvod. Obsah díla zas tak moc neprozradí (vzpomínky dospívajícího kluka typu Holdena Caulfielda, závislého na kokainu, který na pozadí revolučního Ruska rozhodně nestrádá). Nicméně úvod vrhá trochu světla na záhadného M. Ageyeva a na okolnosti, které provázely vydání románu. Tento ruský exulant, který žil v Istanbulu a nějakou dobu pobyl i v blázinci, poslal svůj rukopis bez jakéhokoli doprošování do ruského časopisu Numbers vydávaného v Paříži. Příběh byl okamžitým hitem a byl vydán coby román. Náhle slavný M.Ageyev byl pozván do Paříže, ale místo toho se slávě vyhýbal a beze stopy zmizel. Srovnání s Richeym je nasnadě. Jistě není jenom tak, že zrovna na tenhle příběh svou přítelkyni upozorňoval, určitě jí tím chtěl něco naznačit. Je tu i spousta do očí bijících znamení jako auto opuštěné na „známém místě sebevrahů“, pas nechaný na stole, objednaný ale nikdy nezaplacený stůl... jenže to mohlo být pouhé zametání stop, pečlivě naplánované tak, aby poukazovalo na sebevraždu a odradilo vyšetřovatele. A nebylo snad nejlepší naplánovat si zmizení před velkou cestou (do Ameriky), když už má člověk vše sbaleno a připravené peníze…? A co když chtěl být díky novému účesu méně k poznání? (Asi ne, jinak by se oholil tu noc a ne čtrnáct dní předem.) Ať už se Richey rozhodl žít nebo zemřít, jedna věc zůstává: proč se nejprve skrýval? Báchorky o tom, že se pohádal s kapelou a vymyslel si „zánět ucha“, aby nemusel do Ameriky, byly naprosto jasně popřeny. Co víc, jak Rob Stringer dodává: „Co děsí lidi nejvíc, je ten fakt, že tomu nepředcházela žádná exploze, žádná hádka v kapele, prostě nic. Když do toho spadl minule, bylo vidět, že se něco stane, ale tentokrát si nebylo čeho všimnout.“ Dá se to vysvětlit pouze fyziologicky? Zdá se, že Richey nebral Prozac, kvůli kterému měl náhlé výkyvy nálad. Ale tyhle prášky působí dlouhodobě a zůstávají v oběhu zhruba týden, takže ani tím se nedá jeho náhlý odjezd zdůvodnit. A kdyby se rozhodl zabít, řekněme to bez obalu, neudělal by to rovnou v hotelu? Podstatné ovšem je, že to není jednoduchá otázka typu buď a nebo. Nebylo by správné, předpokládat, že buď skočil ze Severn Bridge, nebo že si žije někde v bezpečí. Těch kombinací je nekonečně mnoho. Děsivou skutečností může být i to, že se třeba nějakou dobu schovával, a pak se po dvou letech zabil. Nebo před třemi měsíci. Může to dělat právě teď. Nebo taky zítra. Je velmi těžké se tímto zaobírat, ale jsou to skutečnosti, kterým jsou jeho nejbližší vystaveni každý den. Některé názory ohledně Richeyho zmizení jsou trochu podivné. Domněnky, že se třeba přidal k nějaké sektě či vstoupil do kláštera, čehož se nevzdávají ani Edwardsovi, jsou celkem věrohodné, přihlédneme-li k Richeyho náboženské konverzi/konfusi. Rachel Edwards rozeslala listy do všech opatství v Británii a ptala se, zda u nich Richey nepřebývá. Ale odpovědi mnichů byly jednoznačné, jsou vázáni slibem a nemohou prozradit jména nocležníků. Poněkud méně pravděpodobná je teorie jistého Boba Whitmora z Palmy na Mallorce, který sledoval rozdíly v Richeyho textech a dílech Aleistera Crowleyho a „dokázal“, že Richey patřil k Satanistům. Jeden fanoušek dokonce vyrukoval s fascinujícím objevem, že datum Richeyho zmizení může mnohé napovědět: na ten den připadlo padesáté výročí osvobození nacistických koncentračních táborů. (Fakt, že Sid Vicious spáchal 2. února 1979 sebevraždu, můžeme hned považovat za úplnou náhodu, Richey nikdy Viciouse neobdivoval.) Pak se také objevily teorie o spiknutí. Tak například někteří fanoušci Manics viděli v konečném rozhodnutí kapely pokračovat daleko více, než kolik se tam toho vidět dalo. V roce 1994 James Dean Bradfield spekuloval: „Kdyby nás Richey opustil, jako kapela bychom už asi dál nehráli. Nedokážu si bez něho Manics představit.“ Jasně, takže vezmeme-li to doslovně, neuvažovali by o hraní, kdyby si nebyli jistí, že je vpořádku, správně? Špatně. Jenže několik lidí kvůli tomu neustále naznačuje, že kapela musí vědět, kde se skrývá. I konstábl Michael Cole podotýká, že „u takových případů obvykle předpokládám, že existuje malý okruh lidí z nejbližšího okolí, kteří vědí přesně, kde daná osoba je.“ Musíme ihned konstatovat, že to tady neplatí. Bylo by nad míru urážející myslet si, že útrapy a viditelná daň, kterou zaplatila celá skupina a naléhavé prosby rodiny, jsou pouze dobře promyšlenou hrou. "Chci odletět pryč a běžet, dokud to půjde…" – AUSTRALIA S návratem Manics na hudební scénu a vydáním alba This is my truth tell me yours se vynořila další náhlá zpozorování „Richeyho“. Jedné říjnové noci roku 1998 měla barmanka Tracey Jones směnu v hospůdce Underground pub v Rorraleju na malém kanárském ostrově Fuerteventura, když vešel dovnitř muž, který „jakoby vypadl Richeymu z oka“. O pár měsíců později prý jiný zákazník (podle jedné verze policista) začal křičet: „Ty jsi Richey z Manic Street Preachers!“ Načež ten Richey vzal nohy na ramena, ani nedopil skleničku. Další zákazník se pustil za ním, ale „Richey“ mu utekl. Jak uvedla Karen Zudic z místních kanárských novin The Island Sun (které jako první načaly celý příběh a zavedly speciální linku pro další svědectví), „tady se může z každého stát Robinson Crusoe. K lidem, kteří tu žijí, zprávy ze světa obvykle neproniknou. Pokud to byl Richey, místní by ho jen tak nepoznali. Možná si toho byl vědom, a proto tu pobýval. Krom toho, trajekt do Lanzarote jezdí každý den šestkrát, není vůbec těžké odtud narychlo odjet, potřebujete-li.“ Tyto zvěsti byly odvysílány v South Wales Echo a Wales on Sunday hned přispěchal s dalšími čtyřmi hlášeními z Goi. Až se člověk diví, kolik těch Richey James Edwardsů podle novin dohromady existuje. V pondělí 30. listopadu 1998, v den, kdy byl vydán singl ‚The Everlasting‘, Western Mail otiskl článek založený na jednom anonymním telefonátu. Richey byl prý pacientem psychiatrie v nemocnici East Glamorgan v Church Village nedaleko Pontypriddu. Vrchní sestra odmítla potvrdit či popřít Edwardsovu přítomnost, což je běžný přístup kvůli zachování soukromí pacientů, ale Mail z toho vydedukoval, že je to zastírací manévr (ovšem podle zeměpisné polohy se dá předpokládat, že v takovéhle nemocnici budou davy R. Edwardsů ). Klíčovou byla pozoruhodná věta: „Zdálo se, že ji (sestru) ani v nejmenším neznepokojila představa, že by nemocnice mohla být domovem jedné z nejhledanějších hvězd světa, neboť se otázala: ‚Kdopak to je? To jméno si musím někam poznamenat‘.“ Stačí jeden anonymní telefonát a záhada kolem Richeyho je rozšířena o další sloupky (tak by mě zajímalo, kdybych zítra zavolal do Western Mail a řekl: „Poslední čtyři roky žije Richey u mě ve skříni“, otiskli by to taky?). Hlavně pro rodinu a přátele musí být koloběh náhlých nadějí a následných zklamání velmi bolestný. Jak pravily pozdější reportáže v rádiu, Nicky Wire do té nemocnice pro jistotu zajel, zatímco Graham a Sherry Edwardsovi podle Mail on Sunday letěli do Fuerteventury. V dubnu 1998 bylo u Caldicotu vyplaveno tělo mladého muže v pokročilém stádiu rozkladu. Bylo to po proudu od Severn Bridge na velšské straně. Gwentská policie prošetřila, zda by se nemohlo jednat o Richeyho, ale po prozkoumání stomatologických záznamů to bylo rychle popřeno. Takže do této doby neexistuje žádný přímý důkaz o Richeyho smrti. „Je velmi těžké mluvit o teď už docela starém případu,“ podotýká konstábl Michael Cole. „Mohl by být kdekoli. A mohl by dělat cokoli. Stále máme hlášky typu: Jim Morrison prodává chipsy ve Stockportu. Když jde něco takového…“ Asi tak. Ted Kessler z NME o tom napsal: „Když se někde dočteme, že Elvis dělá v Hammersmithu hamburgery, je nám jasné, že je to blábol. Ale zpozorování Richeyho se nedá jistojistě vyloučit.“ Prozatím tedy celý případ zůstává „otevřený a pasivní“. Podle mluvčí centrální londýnské policie Jackie Jones to prostě značí, že „případ není uzavřen. A pokud se objeví nové skutečnosti, budou řádně prošetřeny.“ Zatím bude Richeyho podíl, který se odhaduje na více než jeden milión liber, uložen na kontě. Pokud nedojde k převratným událostem, bude v únoru 2002 Richey Edwards oficiálně prohlášen za mrtvého. [[ vydáno nakladatelstvím Virgin 1999 ]] ^hlavní menu^ JAMES DEAN BRADFIELD - interview 17.8.2002 Je fajn tě zase vidět, vypadáš zdravě a to nekecám! "To bych neřekl, spíše zdravě–ji." No, vypadáš, jako bys posledních šest měsíců chodil dost do tělocvičny. "Ufff, na to nevěřím. Jen jsem přestal pít pivo a jíst brambůrky." Jo, dieta vždy zabere, že? "Malilinko jo, hlavně když jsi v mém věku." Co se s vámi poslední dobou dělo, odpočívali jste nebo pracovali? "Tak zrovna tenhle rok jsme napsali celkem dost písniček, takže jsme dokonce mohli vybrat dvě nové na album Greatest Hits. Je těžší napsat dva povedené singly než stvořit celé album. Zkrátka musíš napsat jen a pouze dva singly a nemůžeš si říct, že zrovna na nich bude celé album stát." Takže se rovnou zabýváte kupou nových písniček… "Právě jsme skončili, už jsme se vším hotovi. No a na tom jsme taky celý rok makali." A co uděláte s těmi, které vám zbyli? Je tedy na obzoru úplně nové album? "Řekl bych, že některé z nich použijeme na b-strany. A pak jsou tam věci, které by určitě mohly posloužit jako základ nové desky." Zhruba příští rok? "Jo, doufáme, že jo." Brzy vám vychází Best of, jak tomu vlastně máme říkat – Best of nebo spíš Greatest Hits? "Greatest Hits." Jaké jsou vaše pocity? "No, občas nám to přijde trošku srandovní, protože pokud vydáváš album největších hitů, znamená to, že jsi už dosáhl určitého věku, anebo jsi už udělal tolik desek. Ale podle mýho na tom nemusí být nic špatného. Pokud si libuješ v trošce nostalgie, není to k zahození. Musím říct, že se na prosincové turné Greatest Hits těšíme, opravdu těšíme, protože ve vzduchu bude hodně cítit nostalgie a Nick bude moci střídat šatičky podle toho, jak šel čas." Jak dlouho jste už vlastně spolu? "Kapelu jsme dali dokupy 1985/86 a živě hrajeme tak od roku 1988/89." To je dost dlouho, že? "No jo, jsme holt veteráni." Myslím si, že oproti natáčení řadového alba a následnému výběru koncertních písniček musí být práce na Greatest Hits úžasná. Zahrajete si své oblíbené písničky a písničky, které mají rádi vaši fanoušci… "Tak trochu to je pravda, ale i to má své mouchy. Tak třeba máme písničku Love's Sweet Exile a do dnešního dne vlastně nevíme, proč jsme ji napsali, proč jsme ji natočili a proč ji vlastně vůbec hrajeme na koncertech. Ale většinou je to v pohodě a vynořuje se spousta dobrých vzpomínek a i spousta těch špatných, ale ty nám nevadí. Horší je, když se ocitneš v situaci, že máš zahrát písničku, kterou pokládáš za úplnou hovadinu." Takže ten materiál na desku... zkrátka jste si sedli a vybrali ty písničky sami? "Tak nějak a taky jsme dali šanci fanouškům, aby na našich oficiálních stránkách hlasovali." A jaké to je probírat se tou spoustou písní ? Jak se vám zpětně poslouchaly všechny ty nahrávky? "Docela dobře. Navíc fůra kapel nemá tu možnost začít hrát za mlada a znít fakt mladě a pak se vyvíjet. Hodně skupin skončí už po druhém albu." Docela běžně se rozpadají, že? "Jo, všechno je možný, rozejdou se… Ale když si poslechneš vše od prvního alba až po naše šesté, poznáš z toho, že jsme nejdřív fakt zněli jako mlíčňáci, někdy jsme možná měli moc vysoko laťku, chybovali jsme a pak jsou tu desky jako This Is My Truth, Know Your Enemy. Ten zvuk je hodně odlišný. Takže je vlastně dobře, že jsme zněli jako začínající kapela a pak se zlepšovali." Můžeš vybrat nějaké období, kdy sis řekl: "hm, tak tohle fakt stálo za to"? "Určitě vše, co následovalo po Everything Must Go. Vlastně jsme se tenkrát ocitli v docela legrační pozici, protože se stále mluvilo o té věci s Richeym a my se zkrátka snažili díky té muzice žít, pokoušeli jsme se od všeho osvobodit. Celkem ironicky to vypadalo, jako bychom získali svobodu jen díky tomu, že jsme byli zatlačeni do kouta a museli jsme se snažit zachránit." A to se vám povedlo, nevzdali jste se a vytvořili ohromnou desku, která z vás udělala veličiny. "Určitě to pro nás byla chvíle bytí nebytí. Ale třeba když znovu posloucháš desku jako je Holy Bible, o které si dost lidí myslí, že to pro nás byla velmi temná a pochmurná doba, uvědomíš si, že je docela přínosné zase se do toho období zaposlouchat." Já to beru spíš jako černo–bíle období, jestli mi rozumíš. "V té době jsme vážně byli kapelou extrémů, tomu albu úplně chybělo produkování, bylo plné odvážných názorů, politických i osobních. Vážně extrém." Možná tedy začnete příští rok nahrávat novou desku, jste na to připraveni? "Jo, určitě jsme. Turné ke Greatest Hits začíná v listopadu, koncertovat budeme do půlky příštího roku, uděláme pár festivalů a pak uvidíme, jak na tom budeme. Ale v tuhle chvíli, po tom všem nahrávání, které máme letos za sebou, jasně cítíme, že v sobě máme potenciál na další skvělou desku." Takže nový rok bude vydařený… "No, to budeme ještě na turné propagovat desku." Ale stejně vypadáš hodně odpočinutě. "Ano, to jsem, ale i tak ve mě ještě zůstala úzkost a nejistota." I té je zapotřebí a my přejeme, aby se turné vydařilo. "V Británii budeme koncertovat v prosinci." Tak to budou hezké Vánoce a pěkné zakončení roku. "Jo, akorát budu muset sehnat někoho, kdo by za mě nakoupil vánoční dárky, ale to se nějak udělá…" ^hlavní menu^ JAMES DEAN BRADFIELD - interview v Praze 12.11.2002 Manic Street Preachers vydávají album největších hitů Forever Delayed a v pondělí večer tuto britskou skupinu uvítala Malá sportovní hala na pražském Výstavišti. Vyšlo to až napočtvrté. Zpěvák a kytarista James Dean Bradfield se také v telefonu omlouvá, jakmile má vysvětlit předchozí odřeknutá pražská vystoupení. "Ježíšmarjá, té otázky jsem se obával. Je to opravdu neomluvitelné." "Taky jsme dostali z vaší země spoustu ošklivých dopisů. Když jsme sledovali v televizi zprávy o povodních, říkali jsme si: Panebože, to snad ne, to je nejsmůlovatější štace naší kariéry. Chci říct, že opravdu rádi přijíždíme, ale nebudu se zlobit, když mi to nebudete věřit." Pamatujete si, když jste tu hráli předloni na Cenách Akademie populární hudby? Cítili jsme se trochu trapně, protože jsme hráli na playback, i když jsme chtěli vystupovat živě. Byli jsme tu poprvé a chtěli jsme se náležitě uvést. To by se dalo jen živým hraním. Proč jste tedy hráli na playback? Firma nám nedala peníze, abychom s sebou mohli vzít zařízení a techniky. A Evropa je teď hrozně drahá, moc tomu nerozumím, ale všechny kapely naší úrovně, které v poslední době v Evropě hrají, přicházejí o spoustu peněz. Fanoušci vytvářejí na vaší webové stránce ideální playlist. Budete hrát na koncertech písničky, které dostanou nejvíc hlasů? Ne všechny, ale hodláme k výsledkům přihlížet. Řekněme, že se vysoko dostane skladba, která nevyšla na singlu. Pak ji budeme hrát. Většina lidí si jde na koncerty poslechnout nejznámější věci, ale bude příjemné, když připravíme pár překvapení pro skalní fanoušky. Proč vydáváte album největších hitů právě teď? Hodně lidí si myslí, že Everything Must Go je naše první album. Je to pochopitelné: až tahle čtvrtá deska nás dostala do širšího povědomí. Řekli jsme si, že by bylo dobré připomenout, že naše kapela toho nabízí mnohem víc. A samozřejmě je to uzavření jedné kapitoly a nový začátek. Co přijde teď? Určitou představu už máme, víc zatím neřeknu. Proč se album vašich největších hitů jmenuje Forever Delayed (Navždy odloženo)? Je to část verše z písničky Roses In The Hospital. Ve skladbách pokládáme spoustu otázek, ale žádné odpovědi nedostáváme. Tak to přece v životě chodí: člověk zpochybňuje všechno kolem sebe a klade otázky. Jak se u nás říká, odměnou je sám závod a k vítězství se člověk nikdy nedostane. Kladení otázek je úspěch a cíl sám o sobě. Shodli jste se v kapele snadno, které písně na výběru budou? No, řešili jsme to poměrně dlouho a k výsledku jsme nedospěli zrovna lehce. Na cédéčko se tolik muziky nevejde, rozhodně ne všechny naše singly. Proč jste tedy nevydali dvojalbum? Znám dost lidí, kteří by fňukali, kdyby si měli koupit jakékoli dvojalbum. Výroba stojí spoustu peněz a mezi našimi fanoušky je určitě hodně takových, kteří si to nemohou dovolit. A nebyla jedním z důvodů vydání hitového výběru Forever Delayed také potřeba znovu dát na trh i ty starší skladby, které jsou dnes už obtížně dostupné, a přesto známé? Například vaše verze písně Suicide Is Painless ze seriálu M.A.S.H.? Ano, celá léta se mě někdo ptal: Kde se dá sehnat písnička Suicide Is Painless? A také se to týkalo singlů Motown Junk a Masses Against The Classes. Ovšem "mashovská" verze Suicide Is Painless podle mě není moc podařená věc. Prosil jsem kolegy v kapele, abychom jim tam nedávali, ale oni tvrdili, že kontinentální Evropané nemají šanci tu nahrávku sehnat. Kdyby bylo po mém, letěla by z výběru jako první. Nelíbí se vám skladba jako taková, nebo vaše verze? Ta písnička je fajn, ale my jsme ji předělali hodně špatně. Byl to náš první velký hit a mně se nelíbil. Mně se líbil. V tom případě musím zpochybnit vaši příčetnost. (smích) A líbí se mi i váš nový singl There By The Grace Of God. V tom se shodneme. Tahle skladba je o stárnutí a o hledání něčeho, v co by se dalo věřit. Když je člověk mladý, myslí si, že je nezničitelný a že vše, co vyjde z jeho úst, je pravda. A to, co vychází z jiných úst, že je pouhopouhá lež. Ale jak stárne, jeho mladický nihilismus a cynismus se mění v konstruktivní optimismus. Je to docela povzbuzující myšlenka: i když člověk v nic nevěří, pochopí, proč tomu tak je, a začne uvažovat o tom, že možná dělá chybu, a snaží se najít odpovědi u jiných lidí a věcí. ^hlavní menu^
Optimalizováno pro rozlišení 1024x768.   Stránky vytvořeny 2001.   Autor Standa Slavík.     manic.preacher@seznam.cz